Pound @ Rebka – hrobaři Einsteinových postulátů

Měl to být experiment, potvrzující Einsteinovu teorii relativity. Experiment se zdařil - a Einsteinovy postuláty zcela vyvrátil.

  V roce 1960 došlo k zajímavému pokusu na věži o výšce něco málo přes 20 metrů. Robertu Poundovi a Glenu Rebkovi se podařilo v praxi  prokázat, že libovolné děje (u Einsteina nalezneme termín Ereignisse) se směrem od Země zrychlují. Tedy že hodiny libovolné konstrukce jdou v bodech nad povrchem Země rychleji než ty, které zůstanou na Zemi.

  Rozvoj kosmonautiky, který začal 3 roky před Pound-Rebkovým experimentem, záhy tuto skutečnost potvrdil a ještě ji podstatně zvýraznil v důsledku dosažených vzdáleností, které jsou o řády větší než vodárenská věž, použitá na původní experiment. Nicméně je to stále totéž – Pound-Rebkův experiment, převedený do každodenní praxe. Abychom mohli kupříkladu využívat satelitní techniku, musíme provádět v důsledku této skutečnosti, tedy že rychlost dějů se s přibývající vzdáleností od Země zvětšuje, neustálé korekce.

  Změřme rychlost světla v kosmickém prostoru nad Zemí, například  pomocí  cesiových hodin. Nyní dopravme tytéž hodiny na Zemi a změřme rychlost světla také zde. Dojdeme k identickému výsledku. My ale víme s naprostou jistotou, bez sebemenších pochybností, že hodiny, kterými jsme měřili rychlost světla v kosmu, jdou na Zemi pomaleji. Je tedy  jediné řešení. Stejně jako hodiny zpomalily svůj chod, tak také rychlost světla se snížila oproti té naměřené v kosmu.

  Padly tedy oba základní postuláty Einsteinovy teorie relativity:

            1)Rychlost světla ve vakuu není konstantní

2)Rychlost světla není konečná (žádný bod v kosmu není privilegovaný)

  Podívejme se „přímo k Einsteinovi“. Na straně 894 časopisu Annalen de Physik, ve kterém je uveřejněn Einsteinův článek Zur Elektronik bewegter Korper, Einstein uvádí vzorec, kterým prokazuje konstantní rychlost světla v prázdném prostoru [eine universelle Konstante (die Lichtgeschwindigkeit in leeren Raume)]. Problémem není ten vzorec, který je napsán správně, tím skutečným problémem je rozpor mezi matematickou fikcí a fyzikální realitou:

1)Fotony se pohybují výhradně ve vakuu, ne v prázdném prostoru

2)Není mi znám žádný popis místa ve Vesmíru, kde by byl zaznamenán prázdný prostor

Prázdný prostor je matematická fikce.

Vakuum je fyzikální realita, kde neplatí Einsteinův vzorec pro univerzální konstantu, za kterou je považována rychlost světla.

  Rozdíly v rychlosti světla v našem prostředí jsou mizivé. A tak pro každodenní zkušenost můžeme považovat rychlost světla za konstantní, stejně jako plně dostačuje, pokud například pro srážku dvou aut používáme Newtonův princip sčítání rychlostí. To ale zcela jistě neplatí pro velké vzdálenosti ve Vesmíru. Je tedy otázka, do jaké míry jsou naše pozorování a výpočty, které vycházejí z konstantní rychlosti světla, relevantní při popisu Vesmíru jako celku.

  Ještě poznámka k cesiovým (atomovým) hodinám. Správná interpretace má zásadní význam pro pochopení celého problému (který je mnohem hlubší a obsáhlejší než dovoluje rozsah a povaha tohoto článku). Cesiové hodiny jsou sofistikované počítadlo – nic víc. (V jednoduché podobě jsou identickou pomůckou například ščoty). Cesiové hodiny zaznamenávají počet dějů v atomu cesia. Jakmile proběhne 9 192 631 770 kmitů (dějů) v atomu cesia, posune se ručička o 1 dílek. U ščotů (abakusu obecně) vždy po přemístění 10ti bílých kuliček přemístíme 1 černou. Princip je identický s počítáním dějů u atomových hodin.

  Pomocí hodin tedy neměříme čas, ale koordinujeme děje. To už je ale nad rámec tohoto stručného pojednání.